JE ECYKLISTIKA SPORTEM ?
aneb zamyšlení nad tím, že neznalost nikomu neprospívá
Často se setkávám s rozporuplnými názory na elektrokola a ecyklisty, které plynou především z NEZNALOSTI, NEZKUŠENOSTI a NETOLERANCE k svobodné volbě druhého. A tak jsem se rozhodl stejně jako dědeček v Saturninovi v rámci naší "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru" napsat, o čem ecyklistika fakticky vlastně je.
Určitě to znáte taky. Pepa nechápe, proč sjezdař Láďa vyjede s kolem naloženým na autě na kopec, kde na něho nasedne a šílenou rychlostí se řítí kamenitým korytem vyschlé řeky a říká tomu sport. Nebo proč dráhař Víťa jezdí dokolečka dokola jako morče v kleci na okruhu v hale? To se mu to frčí po hladké palubovce a v teple pod střechou! Nebo horský cyklista Franta si dobírá v hospodě u piva silničáře Lojzu, že na silničním kole lehkém jako pírko a s plášti uzoučkými jaka žiletky a tvrdými jako kámen to jede vlastně samo. A teď do toho všeho ti elekrocyklisté! Co s nimi? Kam je zařadit? Je to ještě vůbec sport?
1. NEZNALOST
MEZI ELEKTROKOLEM A KOLEM JSOU JEN 2 ROZDÍLY. VŠECHNO OSTATNÍ MAJÍ STEJNÉ.
1. ROZDÍL - Elektrokolo je zhruba 2x těžší než klasické kolo
Motor, baterie, řídící jednotka, kabely, cyklopočítač, zesílené některé součásti (ráfky, vidlice, pláště...) to vše váží navíc 8-10 kg. To věřím nikoho nepřekvapí stejně tak i to, že na takovém elektrokole šlapat bez přípomoci motoru je opravdová řehole (ale jde to a spousta ecyklistů včetně mě v rámci tréninku část trasy takto jezdí).
2. ROZDÍL - Elektrokolo s sebou veze možnost regulovatelné přípomoci s šlapáním
Tady je ten zakopaný pes. "Možnost" totiž znamená, že každé elektrokolo lze zcela vypnout (režim OFF) a jet na 100% "za své". "Regulovatelnou přípomocí" je pak myšlena možnost volby stupně intenzity přípomoci od motoru, kterou lze během jízdy libovolně měnit (jinými slovy si nastavuji, jak moc mi má motor pomáhat při každém šlápnutí). Podle výrobce pohonu jsou k dispozici 3 nebo 4 tyto stupně.
Síla šlápnutí bez přípomoci (stupeň OFF) jde tedy ze 100% jen z vašich nohou. Přípomoc začíná 1. stupněm (ECO), který je koncipován především tak, aby kompenzoval vyšší hmotnost elektrokola a odpor v převodovém ústrojí motoru. Oceníte to například při spolujízdě s kamarády na klasických kolech nebo když chcete maximalizovat dojezd. U sportovně založených ecyklistů se jedná o nejčastěji používaný stupeň přípomoci. Pocitově pojedete jako na klasickém kole, tedy zasportujete si stejně jako vaši kamarádi. Další stupně TOUR, EMTB (někdy také označený jako SPORT) a TURBO pomáhají více (názvy stupňů jsou převzaty z názvosloví pohonů Bosch, ostaní pohony to ale mají podobné).
Srovnání vynaloženého úsilí na elektrokole podle zařazeného stupně přípomoci vs úsilí na klasickém kole:
- Stupně 2, 3, 4 - Tour, eMTB, Turbo - jedu s menším úsilím
- Stupeň 1 - Eco - jedu se stejným úsilím
- Stupeň 0 - Off - jedu s větším úsilím
Pro ilustraci technické odstupňování přípomoci u motoru BOSCH Performance CX (u ostatních motorů je to obdobné, liší se případně jen nepatrně hodnoty výkonu u jednotlivých stupňů):
- 1. stupeň ECO - max. dodávaný výkon motoru 0-125W
- 2. stupeň TOUR - max. dodávaný výkon motoru 300W, tj. až 2,4x víc než ECO
- 3. stupeň EMTB - max. dodávaný výkon motoru 525W, tj. až 4,2x víc než ECO a až 1,8x více než TOUR
- 4. stupeň TURBO - max. dodávaný výkon motoru 750W, tj. až 6x víc než ECO a až 2,5x více než TOUR a až 1,4x více než EMTB
TEPOVÁ FREKVENCE JAKO OBJEKTIVNÍ UKAZATEL FYZICKÉ ZATĚŽE A TRÉNINKOVÉHO EFEKTU
No a teď k tomu, jestli je ecyklistika sport nebo už není. Jedním z parametrů, kterým lze měřit (a podle něho i řídit) fyzickou zátěž je tepová frekvence. Srdce každého z nás má různé parametry. Co je podstatné, tak každé srdce má tzv. minimální (klidovou) a maximální tepovou frekvenci. Při sportování docházi přirozeně ke zvýšení tepové frekvence. Čím vyšší úsilí (intenzita a délka trvání), tím vyšší tepová frekvence. Celkový rozsah možné tepové frekvence vašeho srdce (od minimální po maximální) se rozděluje do tzv. zón tepové frekvence - pro ilustraci přehledné rozdělení zón tepové frekvence od firmy POLAR.
Jak jsme si řekli výše, elektrokolo nabízí "regulovatelnou přípomoc", tedy mnohem širší možnosti, jak na výletě "hospodařit" s vaší celkovou kondicí a energií. Kombinací je mnoho - např. krátký intenzivní výšlap s minimální nebo žádnou přípomocí, nebo naopak dlouhý výlet s postupným přidáváním přípomoci podle toho, jak nám docházejí síly. Anebo co takhle jízda do práce s minimální intenzitou a maximální přípomocí motoru jednoduše proto, abychom se nezpotili...kombinací je mnoho a vybere si každý podle sebe a svých možností (čas, trénovanost, zdravotní omezení, vyšší věk...).
Hlavním ukazatelem, jak moc jsme si zasportovali, je % rozložení tepové frekvence v zónách (1) velmi lehká ¦ (2) lehká ¦ (3) střední¦ (4) náročná ¦ (5) maximální.Tep si můžete měřit buď na chytrém náramku nebo hodinkách nebo přesněji hrudním pásem s podporou v mobilní aplikací.
Příklad 1: Objeli jsme Prahu na elektrokole - 146 km za 6 hod. 33 min. s tímto využitím stupňů přípomoci: (0) OFF 15%, (1) ECO 85%, (2) TOUR 0%, (3) eMTB 0%, (4) TURBO 0%, s průměrnou tepovou frekvencí 143 tzm a maximální 177 tzm (osobní maximum mám 186 tzm). Pro zajímavost rozložení tepů v zónách: 1. - 1%, 2. - 3%, 3. - 24%, 4. - 69%, 5. - 3% (viz obrázek). Takže docela jsem si máknul, co myslíte?
Příklad 2: Potřebuji se v ranní špičce dostat do práce rychle a hlavně bez zpocení, ať se nemusím sprchovat, převlékat atd. - 18 km za 45 min, využití stupňů přípomoci: (0) OFF 0%, (1) ECO 0%, (2) TOUR 0%, (3) eMTB 100%, (4) TURBO 0%, s průměrnou tepovou frekvencí 110 tzm a maximální 135 tzm.
Z příkladů je jasné, že si na elektrokole lze opravdu poctivě zasportovat (příklad 1), ale také se dostat rychle z místa A do místa B s minimem námahy a potu (příklad 2). Stejný jezdec, stejné elektrokolo, jiný cíl. Možností je nekonečno.
Díky široké variabilitě využití regulovatelné přímoci motoru elektrokola se tak dostanou ven na kolo i lidé, kteří z různých důvodů už na klasické kolo nechodí (mají zdravotní a věkové omezení, omezené časové možnosti, jsou sice zdraví, ale tak unavení z práce nebo třeba z péče o děti, že na jízdu na klasickém kole prostě nemají chuť... sport ať je jakýkov, by měl být pořád hlavně zábava). Na své si tak přijde kdokoli. Třeba i ti nejlepší světoví sportovci jako třeba Jarda Kulhavý na letošním mistrovství světa horských kol v Kanadě v nově otevřené kategorii elektrokol :-) Byl pátý, je to borec! A mimochodem na záběrech z cíle to moc nevypadá, že by to byla díky elektrokolu "pohodičková" projížďka!
2. NEZKUŠENOST
Stejně jako dítě jsem se musel naučit jezdit na klasickém kole postupně - držet rovnováhu, efektivně šlapat, brzdit, řadit, později pak hospodařit se silami..., stejně tak jsem se musel naučit jezdit na elektrokole. Opravdu k tomu nestačí zkušenosti z klasického kola a s půjčeným elektrokolem objet dvakrát dokola prodejnu. Věřte mi.
První jízdy s elektrokolem jsou většinou takové, že se "cvakne" rovnou 3. nebo 4. stupeň přípomoci a po pár kilometrech vzniká dojem "to elektrokolo jezdí v podstatě samo". Zkušený ecyklista však tyto stupně používá minimálně a nechává si je na krušnější chvíle (třeba do kopců, kde by si i tažný kůň zlomil nohu nebo na konec dlooouuuhé trasy). Je to hra. Každý den máme jednu plnou nádrž kondice a energie ve svém těle a k tomu elektrokolo s nepřebernou variabilitou nastavení přípomoci a řazení převodů. A je jen na nás, jaký koktejl si pro daný den namixujeme.
Z mojí zkušenosti si dovolím tvrdit, že až po prvních 1000 km jsem mohl zodpovědně říci, že jsem se naučil aspoň trochu jezdit na elektrokole. A to jsem na klasických kolech jezdil intenzivně celý život.
Půjčte si elektrokolo, pokud jste na něm nikdy neseděli, aspoň na pár dnů a najeďte s ním v různém terénu aspoň několik stovek kilometrů. Tady platí dvojnásob, že zkušenost je nepřenosná, musí se to prostě zažít na vlastní kůži.
3. TOLERANCE A OHLEDUPLNOST
Občas na svých cestách postrádám vzájemnou toleranci cyklistů a ecyklistů. Přitom jedeme všichni na kole a jedeme na něm proto, že si to chceme užít. Někdo se potřebuje sedřít v tréninku, někdo jen tak vypadnout od stresu na čistý vzduch. Při tomto užívání by se ale neměla nikam vytrácet vzájemná tolerance a ohleduplnost. Každý naštěstí máme svobodu vlastní volby - kamarád chce zůstat u klasického kola, tak ať si to na něm užívá; já chci jet na elektrokole, a tak si večer dobiju baterku a ráno spolu jedeme do práce a odpoledne na výlet.
Ale i svoboda má své hranice - veřejný prostor kam je možné jezdit na kole je omezený a cyklistů (a nejen jich) je v něm hodně. Buďme proto ohleduplní jeden k druhému. Děsí mne stejně jako mnoho jiných šílenou rychlostí se pohybující rozevlátý ecyklista, který sotva má své elektrokolo pod kontrolou, jak se řítí zaplněnou cyklostezkou plnou malých dětí na odrážedlech, bruslařů... Stejně tak mne bolí, když se evidentně vysportovaný cyklista vysmívá svému vrstevníkovi na elektrokole. Jak může vědět, proč na tom elektrokole jezdí? Co když má nějaké zdravotní omezení? Nebo prostě jiný důvod, který ho přivedl rozhodnout se pro elektrokolo?
Tolerance a ohleduplnost nás nic nestojí, ale jsou k nezaplacení.
Je tedy ecyklistika sportem? ROZHODNĚ ANO. Se svou variabilitou využití a novými možnostmi je moderní sportovní disciplínou, která kromě sportovců přivádí na kolo i lidi, kteří by z různých důvodů už na kolo nešli. A o to tady jde nejvíc.
Na stránku >>> Blog ze světa elektrokol
Poslat stránku známému:
JE ECYKLISTIKA SPORTEM ?
aneb zamyšlení nad tím, že neznalost nikomu neprospívá
Často se setkávám s rozporuplnými názory na elektrokola a ecyklisty, které plynou především z NEZNALOSTI, NEZKUŠENOSTI a NETOLERANCE k svobodné volbě druhého. A tak jsem se rozhodl stejně jako dědeček v Saturninovi v rámci naší "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru" napsat, o čem ecyklistika fakticky vlastně je.
Určitě to znáte taky. Pepa nechápe, proč sjezdař Láďa vyjede s kolem naloženým na autě na kopec, kde na něho nasedne a šílenou rychlostí se řítí kamenitým korytem vyschlé řeky a říká tomu sport. Nebo proč dráhař Víťa jezdí dokolečka dokola jako morče v kleci na okruhu v hale? To se mu to frčí po hladké palubovce a v teple pod střechou! Nebo horský cyklista Franta si dobírá v hospodě u piva silničáře Lojzu, že na silničním kole lehkém jako pírko a s plášti uzoučkými jaka žiletky a tvrdými jako kámen to jede vlastně samo. A teď do toho všeho ti elekrocyklisté! Co s nimi? Kam je zařadit? Je to ještě vůbec sport?
1. NEZNALOST
MEZI ELEKTROKOLEM A KOLEM JSOU JEN 2 ROZDÍLY. VŠECHNO OSTATNÍ MAJÍ STEJNÉ.
1. ROZDÍL - Elektrokolo je zhruba 2x těžší než klasické kolo
Motor, baterie, řídící jednotka, kabely, cyklopočítač, zesílené některé součásti (ráfky, vidlice, pláště...) to vše váží navíc 8-10 kg. To věřím nikoho nepřekvapí stejně tak i to, že na takovém elektrokole šlapat bez přípomoci motoru je opravdová řehole (ale jde to a spousta ecyklistů včetně mě v rámci tréninku část trasy takto jezdí).
2. ROZDÍL - Elektrokolo s sebou veze možnost regulovatelné přípomoci s šlapáním
Tady je ten zakopaný pes. "Možnost" totiž znamená, že každé elektrokolo lze zcela vypnout (režim OFF) a jet na 100% "za své". "Regulovatelnou přípomocí" je pak myšlena možnost volby stupně intenzity přípomoci od motoru, kterou lze během jízdy libovolně měnit (jinými slovy si nastavuji, jak moc mi má motor pomáhat při každém šlápnutí). Podle výrobce pohonu jsou k dispozici 3 nebo 4 tyto stupně.
Síla šlápnutí bez přípomoci (stupeň OFF) jde tedy ze 100% jen z vašich nohou. Přípomoc začíná 1. stupněm (ECO), který je koncipován především tak, aby kompenzoval vyšší hmotnost elektrokola a odpor v převodovém ústrojí motoru. Oceníte to například při spolujízdě s kamarády na klasických kolech nebo když chcete maximalizovat dojezd. U sportovně založených ecyklistů se jedná o nejčastěji používaný stupeň přípomoci. Pocitově pojedete jako na klasickém kole, tedy zasportujete si stejně jako vaši kamarádi. Další stupně TOUR, EMTB (někdy také označený jako SPORT) a TURBO pomáhají více (názvy stupňů jsou převzaty z názvosloví pohonů Bosch, ostaní pohony to ale mají podobné).
Srovnání vynaloženého úsilí na elektrokole podle zařazeného stupně přípomoci vs úsilí na klasickém kole:
Pro ilustraci technické odstupňování přípomoci u motoru BOSCH Performance CX (u ostatních motorů je to obdobné, liší se případně jen nepatrně hodnoty výkonu u jednotlivých stupňů):
TEPOVÁ FREKVENCE JAKO OBJEKTIVNÍ UKAZATEL FYZICKÉ ZATĚŽE A TRÉNINKOVÉHO EFEKTU
Jak jsme si řekli výše, elektrokolo nabízí "regulovatelnou přípomoc", tedy mnohem širší možnosti, jak na výletě "hospodařit" s vaší celkovou kondicí a energií. Kombinací je mnoho - např. krátký intenzivní výšlap s minimální nebo žádnou přípomocí, nebo naopak dlouhý výlet s postupným přidáváním přípomoci podle toho, jak nám docházejí síly. Anebo co takhle jízda do práce s minimální intenzitou a maximální přípomocí motoru jednoduše proto, abychom se nezpotili...kombinací je mnoho a vybere si každý podle sebe a svých možností (čas, trénovanost, zdravotní omezení, vyšší věk...).
Hlavním ukazatelem, jak moc jsme si zasportovali, je % rozložení tepové frekvence v zónách (1) velmi lehká ¦ (2) lehká ¦ (3) střední¦ (4) náročná ¦ (5) maximální.Tep si můžete měřit buď na chytrém náramku nebo hodinkách nebo přesněji hrudním pásem s podporou v mobilní aplikací.
Příklad 1: Objeli jsme Prahu na elektrokole - 146 km za 6 hod. 33 min. s tímto využitím stupňů přípomoci: (0) OFF 15%, (1) ECO 85%, (2) TOUR 0%, (3) eMTB 0%, (4) TURBO 0%, s průměrnou tepovou frekvencí 143 tzm a maximální 177 tzm (osobní maximum mám 186 tzm). Pro zajímavost rozložení tepů v zónách: 1. - 1%, 2. - 3%, 3. - 24%, 4. - 69%, 5. - 3% (viz obrázek). Takže docela jsem si máknul, co myslíte?
Příklad 2: Potřebuji se v ranní špičce dostat do práce rychle a hlavně bez zpocení, ať se nemusím sprchovat, převlékat atd. - 18 km za 45 min, využití stupňů přípomoci: (0) OFF 0%, (1) ECO 0%, (2) TOUR 0%, (3) eMTB 100%, (4) TURBO 0%, s průměrnou tepovou frekvencí 110 tzm a maximální 135 tzm.
Z příkladů je jasné, že si na elektrokole lze opravdu poctivě zasportovat (příklad 1), ale také se dostat rychle z místa A do místa B s minimem námahy a potu (příklad 2). Stejný jezdec, stejné elektrokolo, jiný cíl. Možností je nekonečno.
Díky široké variabilitě využití regulovatelné přímoci motoru elektrokola se tak dostanou ven na kolo i lidé, kteří z různých důvodů už na klasické kolo nechodí (mají zdravotní a věkové omezení, omezené časové možnosti, jsou sice zdraví, ale tak unavení z práce nebo třeba z péče o děti, že na jízdu na klasickém kole prostě nemají chuť... sport ať je jakýkov, by měl být pořád hlavně zábava). Na své si tak přijde kdokoli. Třeba i ti nejlepší světoví sportovci jako třeba Jarda Kulhavý na letošním mistrovství světa horských kol v Kanadě v nově otevřené kategorii elektrokol :-) Byl pátý, je to borec! A mimochodem na záběrech z cíle to moc nevypadá, že by to byla díky elektrokolu "pohodičková" projížďka!
2. NEZKUŠENOST
První jízdy s elektrokolem jsou většinou takové, že se "cvakne" rovnou 3. nebo 4. stupeň přípomoci a po pár kilometrech vzniká dojem "to elektrokolo jezdí v podstatě samo". Zkušený ecyklista však tyto stupně používá minimálně a nechává si je na krušnější chvíle (třeba do kopců, kde by si i tažný kůň zlomil nohu nebo na konec dlooouuuhé trasy). Je to hra. Každý den máme jednu plnou nádrž kondice a energie ve svém těle a k tomu elektrokolo s nepřebernou variabilitou nastavení přípomoci a řazení převodů. A je jen na nás, jaký koktejl si pro daný den namixujeme.
Z mojí zkušenosti si dovolím tvrdit, že až po prvních 1000 km jsem mohl zodpovědně říci, že jsem se naučil aspoň trochu jezdit na elektrokole. A to jsem na klasických kolech jezdil intenzivně celý život.
Půjčte si elektrokolo, pokud jste na něm nikdy neseděli, aspoň na pár dnů a najeďte s ním v různém terénu aspoň několik stovek kilometrů. Tady platí dvojnásob, že zkušenost je nepřenosná, musí se to prostě zažít na vlastní kůži.
3. TOLERANCE A OHLEDUPLNOST
Občas na svých cestách postrádám vzájemnou toleranci cyklistů a ecyklistů. Přitom jedeme všichni na kole a jedeme na něm proto, že si to chceme užít. Někdo se potřebuje sedřít v tréninku, někdo jen tak vypadnout od stresu na čistý vzduch. Při tomto užívání by se ale neměla nikam vytrácet vzájemná tolerance a ohleduplnost. Každý naštěstí máme svobodu vlastní volby - kamarád chce zůstat u klasického kola, tak ať si to na něm užívá; já chci jet na elektrokole, a tak si večer dobiju baterku a ráno spolu jedeme do práce a odpoledne na výlet.
Ale i svoboda má své hranice - veřejný prostor kam je možné jezdit na kole je omezený a cyklistů (a nejen jich) je v něm hodně. Buďme proto ohleduplní jeden k druhému. Děsí mne stejně jako mnoho jiných šílenou rychlostí se pohybující rozevlátý ecyklista, který sotva má své elektrokolo pod kontrolou, jak se řítí zaplněnou cyklostezkou plnou malých dětí na odrážedlech, bruslařů... Stejně tak mne bolí, když se evidentně vysportovaný cyklista vysmívá svému vrstevníkovi na elektrokole. Jak může vědět, proč na tom elektrokole jezdí? Co když má nějaké zdravotní omezení? Nebo prostě jiný důvod, který ho přivedl rozhodnout se pro elektrokolo?
Tolerance a ohleduplnost nás nic nestojí, ale jsou k nezaplacení.
Je tedy ecyklistika sportem? ROZHODNĚ ANO. Se svou variabilitou využití a novými možnostmi je moderní sportovní disciplínou, která kromě sportovců přivádí na kolo i lidi, kteří by z různých důvodů už na kolo nešli. A o to tady jde nejvíc.
Na stránku >>> Blog ze světa elektrokol